6. Cesta do Isfahánu
Isfahán, ano, je to Isfahán, ale když jsme přijeli do města, tak jsem viděl i plakáty Esfahan.
Budiž mi omluvou, že třeba názvy ulic si můžet přečíst třeba desetkrát a stejně si to nezapamatujete, názvy jsou tu dost komplikované.
Vyjeli jsme už v sedm ráno, i když plán byl na šestou, ale nějak jsme zaspali.
Chytili jsme ranní špičku, tak jsem si zase užil místních řidičů, ale o tom až později. Při průjezdu Teheránem mě zaujaly vrcholky okolních hor, které už jsou pokryty vrstvou sněhu, není divu, jsou až do čtyř tisíc metrů.
Vyjíždíme z města směrem na jih, čeká nás asi pětset kilometrů cesty, první hodinu hrůzy už máme za sebou a teďka nás čeká jen dálnice a poušť. Nevíme co nás na dálnici čeká, obávám se, že cesta po dálnici bude ve stylu jízdy ve městě, ale nebylo to tak hrozné. Mimo jednoho náklaďáku a několika motorek v protisměru (ano, čtete dobře, v protisměru v našem pruhu dálnice – neskutečné) byla dálnice docela v klidu. Ještě poslední snímek zasněžených hor při výjezdu z Teheránu a pak už jen pustina a dál nic (tak proto se to nazývá dálnic(e)).
No, víte, ten snímek a většina ostatních byly přes sklo a za jízdy.
Tak a teď přichází dálnice, podle toho, jak se postupně platilo mýtné, tak se i zmenšoval provoz, „obyčejní“ lidé využívali spíše souběžnou „starou“ dálnici, která byla zdarma, tak jsme byli chvílemi na dálnici úplně sami.
Dálnice rovná jako stůl, táhnoucí se do nekonečných dálav, přesto jsme se nenudili, okolní příroda, nebo spíše step či pouš a skály poskytovaly úžasnou podívanou.
Nafotil jsem desítky snímků, snad co sto metrů byl jiný reliéf krajiny, barvy se střídaly od odstínů žluté, zelené, hnědé, až po černou, některé nádherné útvary jsem ani nefotil, protože jsem to měl zakázané, na některých kopcích byly totiž patrné střílny a hlavně protiletadlových kulometů a fotit něco takového z diplomatického auta není zrovna nejvhodnější. I tak jsem se snažil z těch desítek snímků vybrat ty nejlepší.
Všude jen hory a hory a pustina, táhnoucí se desítky kilometrů kolem dálnice.
Bylo to tak nádherné, až mě napadlo, že někdy i cesta může být cíl.
Počasí bylo nádherné, odhaduji něco přes dvacet stupňů, modrá obloha, prostě ideál.
Asi po dvěstě kilometrech jsme zastavili u místní benzínky.
Stáli jsme u benzínky, tankovali, (mimochodem, litr benzínu stojí 800 místních korun, což je cca naše dvě koruny – neskutečné) a vpravo byla téměř opuštěná hliněná vesnice a vlevo, za dálnicí, místní provinční městečko – ani jsem ho nefotil (no, provinční - velikosti Prahy, s více jako jedním milionem obyvatel). To spojení moderna a minulosti bylo fascinující.
Snad jen dva snímky, dokládající bizardnost situace. Vesnice byla splácaná z okolní hlíny, možná na fotkách je opuštěná, ale není to pravda.
I v této pouštní vesnici žili lidé, byla tam elektřina a také na některých „domech“ byly televizní antény.
Avšak pokračovali jsme dál, další neskutečné zážitky nás teprve čekaly.
Sjíždíme z dálnice a naší mezizastávkou je další hliněná vesnice (Abyaneh) hluboko v horách. Na odbočce nás zdraví místní policisté, kteří zde mají check-point poblíž blízké raketové základny. Jasně, že jsem si je nemohl vyfotit.
Pokračujeme dál k horám a teprve vidíme realitu vzdáleností – to co se nám zdálo z dálnice jako několik stovek metrů, je nyní hrozně daleko. Je to jako v americkém filmu – jedeme už asi půl hodiny a panorama obzoru se téměř nemění.
Silnice je rovná a míří přímo k horám, my jedeme a ty hory jsou stále velmi daleko.
Víte, ty filmy, kdy se hlavní hrdina ztrácí na koni v dálce obzoru a širou pouští vane vítr chuchvalce suchých keřů – tak přesně beznadějně to vypadalo. Jen s tím rozdílem, že nepřišly závěrečné titulky, ale další zážitky.
Už jsme v horách a jedeme mezi horami dál. Co nás ještě čeká?
Silnice je prázdná, jedeme ale opatrně, nevíme co nás čeká za další zatáčkou.
A už je to tady – i když s tímto jsme nepočítali - stádo ovcí a koz – přímo romantická podívaná.
Asi po třiceti kilometrech v horách zastavujeme. Dole pod srázem je potůček, jdu ho prozkoumat.
Příjemná romantická zákoutí potůčku prozrazují, že i v této pustině je život. Asi je to hlavní zásobárna vody pro místní pastevce i místní stáda dobytka.
U potoka je trošku zeleně, ale kameny, šutry a poušť pokračují dál.
Jo, to modré není inkoust, to je potok.
Jedeme dalších asi dvacet kilometrů mezi horami a přijíždíme do cíle naší cesty.
Jsme ve vesnici Abyaneh. Asi tak nějak se to píše a vyslovuje se to něco jako [abijane], nebo [abidžane].
Tak příště.
