7. hliněná vesnice Abyaneh

Našli jsme ji, a ani jsme nezabloudili. Abyaneh – prý jediné místo, kde se ještě dnes hovoří parthsky. (Parthská říše vznikla na tomto území ve 4.století př.n.l. po tažení Alexandra Velikého) Nemohu to posoudit, místní děti na nás pokřikovaly anglicky a loudily dolary. Zastavujeme uprostřed vesnice, rozhlížíme se kolem a někteří z nás hned telefonují. Je to zajímavá symbióza moderního světa a téměř zapomenuté historie. Vesnice daleko v horách, uplácaná z hlíny a přitom je na jejím „náměstí“ signál na mobilní telefon.
vesnice abyaneh vesnice abyaneh
Rozhlížíme se a vydáváme se na průzkumnou cestu vesnicí.
Je to neuvěřitelné, nevím co k tomu dodat. Byli jsme jako ve středověku. Z čeho a jak místní obyvatelé žijí, to netuším. Domy ve vesnici jsou uplácány z místní načervenalé hlíny a kousků slámy.
Jeden snímek pro ty, kteří zrovna staví dům a nejsou si jisti, jestli mají všechno správně a podle norem a stavebních zákonů. Myslíte si, že v takové vesnici nemůžou žít lidé? A nebo že tu není žádná civilizace? Chyba.
vesnice abyaneh vesnice abyaneh
Mají tu i samoobsluhu a dokonce i banku!!!
Není to sice Česká spořitelna, ale místní Iran bank a ani nevím, jakou měla otevírací dobu, ale mají ji tady. Ta už ale není uplácaná z hlíny, ale je z cihel (vlastně také hlína).
Cesta zpět k dálnici byla také zajímavá, vyfotil jsem to, co jsem nestihl cestou do vesnice. V kopcích kolem silnice byly vyhloubeny nějaké sklepy, nebo chlévy, nebo obydlí, nevím. Byla to jen díra do svahu s dvířky. Také to možná byly studny na vodu, štoly, které vedly až k pramenům ve skále. To je jedna z variant, ke které jsme dospěli po konzultaci s íránci.
sklepy ve skále iran dalsi vesnice iran
Po pravé straně cesty se rozprostírá vesnice, které jsme si dříve nevšimli, celá je ponořená mezi skalami a usychající vegetací. Na horizontu je další hliněná vesnice, zase se tu potkává minulost s přítomností, ten sloup vzadu je vysílač místního mobilního operátora.
A jako obvykle, po obou stranách, hory, mlčící svědkové dávných věků, ve své kráse.
Na chvíli zastavujeme u místního hřbitova, je to silný emocionální zážitek k nezapomění. Tak jak tu lidé žijí, tak i pohřbívají své blízké. Hřbitov se rozkládá na obou stranách silnice, toto jsou detaily na některé náhrobky, v pozadí je zase nějaká vesnice.
mistni hrbitov iran mistni hrbitov iran
I v této pustině se snažili, aby poslední místo odpočinku jejich blízkých bylo nějak ozdobeno, uprostřed hřbitova stál „květináč“ – velký rezavý sud s hlínou a v něm byl zasazen zelený strom - cypřiš.
Jedeme směrem k dálnici, kolem nás je pořád pustina a hory a hory a hory – pokaždé jiný obrázek, pokaždé jiné tvary a barvy hor. Hory jsou narovnány v několika řadách, směrem k obzoru jsou vyšší a vyšší, a v pozadí jsou vidět i zasněžené vrcholky.
Pokračujeme dál, míjíme „ovocné sady“, spleť suchých stromů s nějakými plody, nejblíž u silnice, ve srázu hluboko pod její úrovní, jsou téměř uschlé jabloně s granátovými jablky.
granatova jablka iran kamenny jester iran
Po obou stranách silnice jsou zajímavé kamenné útvary a barevné vrstvené skály, snad jen jeden snímek pro dokreslení. Míjíme další skálu, je to zkamenělý prehistorický ještěr, asi prapra želva, spíše dvě želvy na sobě. Škoda, že zkameněly právě v době, kdy se oddávaly takové příjemné činnosti.
(ty šípkové keře v popředí snímku jsou granátová jablka prosím)
Vyjíždíme z hor, už jsme zase na rovině, s posledními vrcholky míjíme opevněná kulometná hnízda a za chvíli najíždíme zpět na dálnici. Kolem nás se rozprostírá do široka daleka rovina, pustina, a v dálce – jak překvapivé – zase hory, hory, hory. Vrcholky, které se mi, laickým odhadem, zdají být vzdáleny necelých pět kilometrů, jsou od nás vzdáleny cca čtyřicet kilometrů, a do cíle naší cesty, Isfahánu, je to slabých třista kilometrů. Na dálnici se mezitím nic nezměnilo, tak jen letmý záběr na závěr.
dalnice iran

Next Next
HLAVNÍ STRANA